Jak jsem přestal být hypochondrem, aneb ze zaměstnání do podnikání.

Ten den byl jako jakýkoli jiný pracovní den. Seděl jsem opět u stolu, na kterém se povalovaly likvidátorské spisy. A před sebou vidinu nikdy nekončící práce s výsledkem, který nikdo neocení. Jako likvidátor pojistných událostí máš takřka vždy své jisté. Poškozený bude nespokojený, ty v depresi a počet aktivních spisů je buď stejný nebo vyšší. Každopádně tahle práce mě nikdy nebavila.

Každý den jsem vstával s pocitem, že dělám něco naprosto neužitečného. Dělal jsem likvidátora, ale likvidoval jsem hlavně sám sebe. A tak jsem si našel z téhle polízanice únik, a tím bylo hledání neduhů. Jednoho dne jsem si našel na hlavě bouli a oběhl s ní pár doktorů, dokud mi neudělali CT. Jiného dne jsem si bouli našel na krku a zašel na ORL a světe div se, bylo z toho alespoň sono. Nakonec jsem si musel přiznat, že nepotřebuju ani chirurga, ani neurologa, ani ORL, ale psychologa. A tak jsem začal řešit příčinu svého „hypoušství“, kterou byla nespokojenost v životě, v zaměstnání, ale i doma.

Hledal jsem cokoli, co by mi dávalo smysl, co by lidem přinášelo nějaký užitek, abych i já se mohl realizovat. Nejdříve jsem chtěl otevřít palačinkárnu, tak jsem si pořídil stroj, ale z palačinek byly spíše trhance a především mě to nebavilo. Nakonec jsem absolvoval schůzku v realitní kanceláři, která na tehdejší poměry dělala skvělou práci (homestaging, videa a tak dále). Ten obor mě okamžitě chytil za srdce a věděl jsem, že to je moje cesta.

Když jsem to tenkrát oznámil v práci, tvářili se lidi, jako bych jim řekl, že prodávám barák, kupuju plachetnici a odplouvám lovit tuňáky. „Ty ses zbláznil.“ „Děláš obrovskou chybu.“ „Vždyť máš jistotu!“ Tehdejší šéf, který ve mně viděl svého nástupce, mi řekl: „Marku, děláte obrovskou chybu.“

A víš, co byla ta moje slavná jistota? Pomalé vyhoření s výplatou jednou měsíčně. Ta „jistota“ mě likvidovala zevnitř. Dva roky jsem se pral sám se sebou. Navenek pohoda, uvnitř totální rozklad. Stal se ze mě hypochondr první ligy. Běhal jsem po doktorech, nechával se propíchat, proklepat a proskenovat, protože jsem byl přesvědčený, že se mnou musí být něco fyzicky špatně. Jenže nebylo. Nebyl to problém těla. Byl to útěk. Hledal jsem jakoukoli diagnózu, jen abych nemusel přiznat tu pravou. Že mě práce, kterou dělám, nebaví a pomalu mě požírá. To je na tom to nejzákeřnější. Ta „jistota“ tě nezabije ranou. Ona tě odbourává potichu, po kouskách, a ještě ti u toho všichni tleskají, jak to máš pěkně zajištěné.

A tak bylo jasným řešením dát výpověď. Konec debat. Skok do realit bez záchranné sítě a bez jistoty, že to vyjde. Nejdřív REMAX, kde jsem se učil všemu od nuly. Pak QARA, kde jsem se posunul o level výš. A dneska? Dneska si šéfuju sám. Nebudu kecat, že je to procházka růžovou zahradou. Patří k tomu všechny nervy, které si dokážeš i nedokážeš představit, plus pár, o kterých jsem ani nevěděl, že existují. Žádná výplata, která spadne sama od sebe. Žádný nadřízený, na kterého hodíš odpovědnost. Ale ta svoboda rozhodovat o vlastním čase? Ta je k nezaplacení. A tohle bych už nikdy neměnil.

Ze všeho, co mi tahle změna dala, je jedna věc, které si cením nejvíc. Naučil jsem se říkat NE. Ne zakázce, do které se mi nechce. Ne klientovi, se kterým to nefunguje. Ne způsobu práce, kterému nevěřím. Nenechám se do ničeho nutit jen proto, že se to „tak dělá“ nebo že by to bylo „jisté“. Mám svoje životní přesvědčení a podle něj dělám byznys, podle něj se chovám v životě. A ukázalo se, že to není luxus. To je základ, na kterém stojí všechno ostatní.

Jistota, která tě uvnitř likviduje, není jistota. Je to jen pomalejší způsob, jak přijít o sebe. Nemusíš dávat hned zítra výpověď a skákat po hlavě do neznáma. Ale pokud se poznáváš v tom, co jsem popsal, možná stojí za to si položit jednu nepříjemnou otázku. Utíkáš právě teď před něčím, čemu by ses měl radši postavit?

Já jsem se postavil. A tohle bych už nikdy neměnil.