Díky za každou lež. Naučila mě poznat pravdu.

Dlouho jsem si myslel, že nejhorší, co ti člověk může udělat, je ublížit ti. Dneska vím, že horší je, když ti roky říká věci, které nejsou pravda a ty mu je věříš. Ne proto, že jsi naivní, ale proto, že chceš. Protože je to jednodušší než si přiznat, že žiješ v něčem, co neexistuje, že žiješ v iluzi. Zkrátka vyměníš život v pravdě a upřímnosti za zdánlivé pohodlí a luxus.

Za ty roky jsem slyšel lží dost. Od těch úplně nevinných, nad kterými se zasmějete, jako jsou ty od kamarádů, kteří „určitě dorazí“. Od obchodních partnerů, kteří „s nikým jiným nejednají“ a nebo od klientů, kteří to určitě „podepíšou zítra ráno“. Na tyhle lži, nebo jak zpíva hanspaulská skupina skupina Tata Bojs, lžičky (malé lži), jsem si zvykl. Bolí chvíli nebo vůbec, pak z nich jsou historky k pivu.

Ale pak jsou lži, ze kterých historky nejsou. Ty, na které přijdeš pozdě. A pak zjistíš, že ti nevzaly jen důvěru, ale i kus života, o kterém sis myslel, že byl skutečný. A tyhle lži zkrátka nemůžeš přehlížet, nemůžeš je směnit s osudem za super bydlo nebo nejnovější auto v kožichu.

Je strašně pohodlné postavit se do role oběti. Říct, že já za nic nemůžu. Jenže tohle je blog bez cenzury, takže na rovinu. Lež potřebuje dva lidi. Jednoho, který ji řekne, a druhého, který ji ochotně spolkne. A já ji ochotně polykal, protože jsem se chtěl zavděčit. Ten vzorec „hlavně nedělat vlny“ jsem neměl jen v práci. Protože jsem se bál. Změny, prázdného bytu, toho, co řeknou lidi, nedostatku materiálních věcí. Protože jsem utíkal… Pamatuješ na článek o hypochondrii? Běhal jsem po doktorech a hledal bouli na hlavě. Tehdy jsem si myslel, že mě ničí kancelář. Dneska vím, že spoustu té „nemoci“ jsem si nosil domů a zase z domu.

Tohle nemá být sebelítostné zamyšlení, ba naopak. Beru to tak, že jsem udělal chyby, které mě něco stály. Ta největší chyba byla, že jsem si dostatečně nevážil sám sebe. Ale tytéž chyby mi také mnohé daly. Teď už vím, že nemůžu ovlivnit, jestli mi někdo lže. Ale můžu ovlivnit, jak dlouho budu dělat, že to nevidím. Dneska poslouchám svůj vnitřní hlas dřív, než začne křičet.

Tohle se mi propsalo i do práce. V realitách slyším „to je jen kosmetická vada“, „sousedi jsou v pohodě“ nebo „cenu jsme konzultovali s odhadcem“ několikrát týdně. Dřív bych kýval. Dneska se doptám, ověřím a podívám se „pod koberec“. Zjistil jsem, že nemovitosti a lidi mají hodně společného. Nejvíc tě nezajímá fasáda, ale zajímá tě, co je pod omítkou.

Zklamání mě nenaučilo nedůvěře. Naučilo mě pozornosti. A klienti to cítí. Vědí, že jim nebudu malovat vzdušné zámky, protože vím, jak to bolí, když se zřítí. Zní to zvláštně, ale jsem vděčný. Za celou tu cestu, i za to, co bolelo nebo bolí. Protože bez toho všeho bych  nepoznal, jaký luxus je obyčejná pravda. Že můžeš večer usnout vedle někoho a nic nehlídat, nic nedopočítávat, prostě jen být. Bez každodenního napětí ve vzduchu, bez divadla. 

Bez toho všeho bych nepochopil tátu. Ten celý život říkal, že na lásce a rodině záleží nejvíc a všechno ostatní je bonus. Musel jsem si pořádně natlouct, abych zjistil, že to nebyla fráze. Byl to návod.

A poděkovat musím i tomu člověku. Ano, i jemu. Protože bez něj bych neměl to nejcennější, co mám. A díky všemu, co se stalo, dnes přesně vím, co si už nikdy nenechám vzít.

Takže otázka na konec, nepříjemná jako vždycky. Čemu ve svém životě věříš jen proto, že je pohodlnější tomu věřit?

Já jsem se přestal dívat jinam. A tohle bych už nikdy neměnil.

Pokud tě baví číst, jak se dají dělat reality i život po Materňácku, sleduj můj Instagram @realitnisrdcar.

Díky, že jsi dočetl až sem.

Realitní srdcař, aka Maroň